Ani v dobách, kdy byly naše hranice zadrátované a cestování notně omezené, jsme se nejednou nevyhnuli setkáním s nějakými cizinci. A to jak u nás, tak i v zahraničí. A od doby, kdy se naše hranice otevřely, jsou naše kontakty s příslušníky jiných národů ještě hojnější a těžko bychom u nás našli někoho, kdo by ještě s žádným cizincem neměl nějaký ten zážitek na vlastní kůži.
Jenže nějaké sympatie nebo antipatie nejsou tím hlavním, co nám komplikuje při kontaktech s nejrůznějšími cizinci život. I když jsme se do značné míry zbavili určitého vesměs zavrženíhodného zvyku z dob totality, kdy mnozí z nás v našich končinách nevyvíjeli jakoukoliv snahu se s cizinci domluvit a odbývali to slovy „ať se naučí česky“, je stejně jako tehdy realitou, že většina cizinců naši řeč neovládá a našinci se pro změnu nedomluví většinou z cizích jazyků a někdy dokonce vůbec nijak.
Když se pak chceme domluvit s nějakým cizincem, se kterým v nepřeneseném smyslu slova nenalézáme společnou řeč, obvykle si pomáháme, jak se jenom dá. A nějak se domluvíme třeba oněma pověstnýma ‚rukama nohama‘. A proč by ne? Když je tu oboustranná vůle, i s tím si lidé občas vystačí.
Ale jsou situace, kdy si různojazyční lidé musí porozumět dokonale. Kdy si nevystačíme třeba s něčím, co Ivan Mládek předváděl v jedné ze svých scének, s něčím jako „ich bin aus der Familie hogo fogo“, „er schmecken dreiβig Biere und nix Toilet und ich nur ein Bier und dreiβig Toilet“. A pak jsou zapotřebí špičkoví překladatelé, dejme tomu právě z a do němčiny.
Jsou zkrátka úřední nebo jiné závažné záležitosti, kdy musí být překlad z němčiny dokonalý. A pak je třeba obrátit se na překladatele, jemuž se dá důvěřovat, jenž zajistí, že si spolu dokonale porozumí i ti, kdo si v reálu sami neporozumí. A u nichž není žádoucí to, co v případě oné blondýny, která si chtěla v Německu kupovat baterie a na dotaz jí nerozumějícího prodavače „Wie bitte?“ odpověděla „Ne, nabité.“